17. listopadu jsme si státním svátkem opět připomněli jednu z nejvýznamnějších události samostnatného českého státu, a to Sametovou revoluci. Bylo ale skutečně vítězstvím, že se revoluce a převrat státního režimu provedly nenásilným a poměrně klidným způsobem? Nebo jsme dovolili politickým prominentům bývalého státního zřízení, přechod do struktur současné republiky? To je otázka, kterou si musí položit každý občan našeho státu a skutečně na ní není jednoduchá odpověď.
Počátek velikých nadějí
Po těch osudových listopadových dnech, když bylo zřejmě, že Sovětský svaz nebude jakkoliv intervenovat do vnitrostátních záležitostí, přišlo konečné zrušení socialistického režimu, první svodobodné volby a rozdělení československého státu. Lidé skutečně cítili, že dochází ke znatelnému uvolnění a že věci se začaly pohybovat správným směrem. Tedy odtrhnutí od vlivu východního socialismu, k prvotnímu začlenění do západního kapitalismu. To jsme si ovšem jen mysleli. Prvním varovným bodem se stala tzv. Kupónová privatizace, kdy se za výrazně méně, než byla skutečná tržní hodnota, rozprodaly státní majetky soukromým investorům. Zapojení mocenských struktur do této ekonomické reformy bývá jedním z klíčových argumentů následného tunelování privatizačního záměru.
Po tomto šoku se česká společnost nestihla zrehabilitovat a připravit na to, co mělo být zásadním úderem do principů právního a demokratického státu. Tím se zcela jistě v roce 1998 Opoziční smlouva. Ta fakticky spojila dva rivaly tehdejších parlamentních voleb do poslanecké sněmovny, ČSSD vedenou Milošem Zemanem a ODS vedenou Václavem Klausem. Tehdy byly jasně znatelné konotace tohoto politického paktu a společnost nedlouho po revoluci a získání příslibů naděje, byla opět podražena a objevila se hořká pachuť z jednání politických špiček.
ANO, mohlo by být lépe
Opoziční smlouva jakoby otevřela stavidla pro otevřené chování politických šíbrů, kteří se podíleli na kontroverzních a zcela evidentních hospodářských zločinech různého charakteru. Namátkou můžeme zmínit např. Kauza H-System, Kauza Opencard, Kauza Grippen, Kauza Pandur či v poslední době Kauza Čapí Hnízdo. Čeští občané tak díky těmto korupčním kauzám, již ztratili víru ve svobodné volby a proto se nemůžeme divit, že i po 30 letech jsme ve stavu, kdy západním státům nemůžeme co se týče sociální, ekonomické a politické úrovně v žádném případě konkurovat. Není divu, že lidé ztrácejí naději, když v politické reprezentaci není volby a není divu, že ve společnosti vládne znechucení a pachuť. Svým způsobem si za to ovšem můžeme sami. Je pouze na nás, jak tento stát ovlivníme. Pokud se nám něco nelíbí, tak bychom se měli veřejně a politicky angažovat, protože nadáváním u piva nebo televize ještě nikdo nic nezměnil.