Atletika je sportem, který obsáhne širokou škálu lidských činností. Těla sportovců většinou hrají svaly, jsou perfektně připravena na úspěch ve své disciplíně, kategorii. Všechno to úsilí, které vkládají do tréninků, spěje k jedinému – zvítězit, stát se šampionem. Všichni atleti si zaslouží hluboký obdiv za to, jak dokáží v přípravě obětovat a podstoupit svůj život tvrdé dřině, odříkání.
Jenže mezi všemi těmito úžasnými lidmi existuje úzká skupina. Tato skupina je elitou. Jsou jedineční, dřou více než ostatní. Jsou jimi desetibojaři. Desetiboj je po právu označován jako královská disciplína. Ještě aby ne, když se musíte snažit vyrovnat těm nejlepším specialistům jednotlivých částí, a přitom víte, že vás za pár desítek minut po urputném výkonu čeká ještě další a další.
Specialisté se v samotném závodě musejí soustředit pouze na několik vteřin, maximálně desítek minut. Odběhají, odskáčou, odvrhají či odházejí svoje závody (pokusy) a tím pro ně soutěžní den skončil. Tímto rozhodně neshazuji jejich výkony, ba naopak. Jenže desetibojaři to mají těžší. Jejich závod trvá dokonce dva dny.
První den začíná během na 100 m. Až všichni odběhnou, pokračují na skok daleký, kde absolvují tři pokusy, načež se závod posouvá do sektoru pro vrh koulí. První den zakončí během na 400 m. Regenerace je otázkou jen několika hodin. Druhý den totiž soutěž běží dál. Nyní přicházejí na řadu vesměs techničtější disciplíny. Začíná se během na 110 m překážek, poté se hází diskem a oštěpem. Mezi hody je vklíněna tyčkařská pasáž. Na úplný závěr je prověřena vytrvalost atletů během na 1 500 m.
Za každou disciplínu se přičítají body. Desetibojaři tak musejí předvést konzistentní výkon na všech „stanovištích“. A výkony těch nejlepších si moc nezadají s průměrnými atlety-specialisty. Magickou hranicí je 9 000 bodů. Tato meta je snem každého elitního vícebojaře. Z českých na ni dosáhl například Roman Šebrle, několikanásobný šampion královny atletických disciplín.
